Uvězněna v nehostinném kraji - Suzanne Renaud

Suzanne Renaud

1889-1964

Francouzská básnířka a překladatelka, v jejímž díle se mocně odráží krajina Vysočiny, kde díky sňatku s českým básníkem Bohuslavem Reynkem prožila podstatnou část svého života.

Díky ní znají francouzští milovníci poezie díla Bohuslava Reynka, Vladimíra Holana a Františka Halase. Ale Suzanne Renaud nebyla jen překladatelkou a básnířkou, byla především nesmírně silnou ženou. Musela být, protože jen ti nejsilnější lidé dokážou neodvolat a stát za svým rozhodnutím celý život - i když jim to přináší vše, jen ne pohodlí.

"Po pravdě už mám plné zuby exilu a vůbec všeho, stárnu a starosti mě drtí."

1889 Narozena ve francouzském Lyonu

1894 Rodina se stěhuje do Grenoblu

Narodila se do dobře situované rodiny důstojníka, na její směrování měla ale zásadní vliv matka, které své dvě dcery - Suzanne a její o devět let mladší sestru Marcelle - podporovala na tu dobu nebývale. Obě dívky se tak od dětství učily jazyky, hrály na piano, cestovaly... I díky vlivu matky, která dcerám vštěpovala důležitost vzdělání, se tak Suzanne stala první ženskou absolventkou filozofické fakulty v Grenoblu; později tam dokonce přednášela.

1914-1917 První pokusy psát poezii

Během první světové války prožila Suzanne svou první lásku - ve vojenské nemocnici, kde pracovala jako ošetřovatelka, se hluboce zamilovala do jednoho z raněných vojáků. Jejich milostný příběh ale až příliš připomíná antickou tragédii: mladík se po vyléčení vrátil na frontu a tam padl. A Suzanne se skrz bolest dostala k poezii: poprvé pocítila touhu psát verše.

1922 Vychází jí první básnická sbírka Zde tvůj život

Ve třiatřiceti jí vyšla první básnická sbírka - francouzská intelektuální společnost ji ocenila vřelým ohlasem. Kromě vstupenky mezi básníky se útlá sbírka veršů opěvující přírodu stala i osudovou křižovatkou: seznámila ji totiž s jejím budoucím manželem.

1923 Seznamuje se s Bohuslavem Reynkem

Bohuslav Reynek Suzanne vyhledal, aby ji požádal o povolení přeložit její verše. Suzanne byla okouzlena - Reynek byl muž skvělého vystupování a jemných způsobů a jeho znalost francouzské literatury a obrovský rozhled na Suzanne zapůsobil, dlouho ho ale brala pouze jako vzácnou návštěvu z Československa. Začali si dopisovat a po nějaké době ji Bohuslav požádal o ruku. Suzanne dlouho váhala, všechny vztahy, které do té doby měla, dopadly tragicky, navíc nechtěla opustit rodnou Francii...

1926 Svatba s Bohuslavem Reynkem

Nakonec kývla. Brali se v Grenoblu a měli dohodu: šest měsíců na Vysočině, šest ve Francii. Jak ale o Reynkovi prohlásil jeden z jeho synů: "Tatínek byl továrna na iluze"; statek v Petrkově, kde měli žít, Suzanne vylíčil jako zámeček, doslova jako chateau. Suzanne si tak hned po příjezdu do Petrkova uvědomila rozdílnost svou a svého manžela: slovo ´zámeček´ jí přinášelo naprosto jiné asociace než jemu... A vůbec to pro ni bylo těžké. S Reynkem se znala vlastně jen teoreticky, ze své sice bohaté, ale přece jenom korespondence. O jeho praktických návycích věděla pramálo. Na drsné Vysočině si těžce zvykala a dalo by se říct, že i Vysočina si těžce zvykala na Suzanne. Elegantní Francouzka přitahovala pozornost místních vystupováním i oblékáním; to, co pro ni bylo v Grenoblu samozřejmostí, jako třeba splachovací záchod, bylo v Čechách v té době nepotřebným luxusem. Tuhé zimy Vysočiny, které uvěznily Reynkovi v mnohaměsíční samotě, snášela Suzanne obzvlášť špatně, chyběly jí společenské akce, které byly v Grenoblu běžnou součástí jejího života. Stýskalo se jí, nicméně nakonec si zvykla. A jak dokazují její pozdní básně - a našla si v krajině svého nového domova oblíbená zákoutí, kde psala a kam se ráda vracela.

1928 Syn Daniel Václav

1929 syn Jiří Michael

1932 Básnická sbírka Křídla z popele

1938 Básnická sbírka Chvála oběti

Své dva syny porodila až kolem čtyřicítky; prožívali v té době s manželem šťastné období, i s oběma chlapci dodržovali úmluvu "půl roku tady, půl roku tam". Pak se ale zavřely hranice. Podpis Mnichovské dohody a stanovisko Francie v otázce postoupení českého pohraničí Hitlerovi byla pro básnířku rána; styděla se za svou zemi, stejně jako z své francouzské přátele, kteří si neuvědomovali, čeho se Francie dopustila. Těžce nesla uzavření hranic a fakt, že svou rodnou zem dlouho neuvidí.

1944 Stará Říše

1946 Básnická sbírka Dveře v přítmí

Poslední rok války na ně dopadl ještě hůře, do petrkovského statku totiž vtrhli nacisté a rodinu vyhnali. Ujali se jich přátelé, rodina nakladatele Josefa Floriana ve Staré Říši, kde Reynkovi žili až do konce války a kde Suzanne napsala další sbírku básní.

1947 Suzanne naposledy ve Francii

Ani po válce nepřišel do Petrkova klid. Začátkem 50. let byl statek zkonfiskován komunisty a Reynkovým zůstal k užívání jen dům v dezolátním stavu. Na Suzanne taky naplno dolehl exil. Život soustředěný jen na obstarávání toho nejnutnějšího Susanne vyčerpával a bral jí to hlavní: životní sílu potřebnou k tvorbě. Přestala psát, nedokázala to. Udržovala už jen korespondenci s několika přáteli. Komunistický režim byl pro Suzanne ještě větším příkořím než válka. Svým přátelům ve Francii jen těžko popisovala, jak to v Československu vůbec vypadá. Oběma synům bylo zakázáno studovat, takže se živili jako nádeníci, Susanne se s Bohuslavem coby básníci ocitli na kraji společnosti, což se v praktickém životě projevovalo tím, že rodina finančně strádala. Jediným útočištěm byla pro Suzanne zahrada kde si jen nerada přiznávala, že její rozhodnutí žít v Československu byla chyba.

Chuť básnit se Suzanne vrátila až v polovině šedesátých let, nicméně v její tvorbě lze vystopovat zklamání z faktu, že svůj umělecký talent nevyužila dostatečně. Přesto jsou její poslední básně považovány za to nejlepší, co napsala.

1964 Umírá

Zemřela po Vánocích, hned zkraje ledna. I v posledních dnech života, které strávila v nemocnici, ji neopouštěl humor, pozitivní mysl a naděje, že bude líp. Do Francie se už vrátit, přes veškerou svou touhu, nestihla. A to ani po smrti.

Suzanne Renauld zůstane navždy v povědomí čtenářů jako skvělá překladatelka a osobitá básnířka. Její tvorbu zásadně ovlivnila Vysočina, která je již navždy vpletena do jejích veršů. Jako žena prošla Susanne desítkami zkoušek, to když se opakovaně rozhodovala, zda opustit svého muže a Československo - vždy ale zůstala věrná svému "ano". Až do konce svých dní si dokázala udržet nekončící naději a osobitý smysl pro humor. Vzhledem k tomu, jak nelehký osud jí život nachystal, to vůbec není málo.